O autorovi

Vejděme společně touto branou...

Za branou se rozkládá nekonečný modrý prostor.

Prostor srdce.

Jmenuji se Petr Kopejska, je mi 56 let a už tak 35 let si píšu pro radost písně a básně. Tady jsem je nazval "Písně Ticha".

Největší potěšení mi činilo a stále činí tvoření písní. Dostávám se při běžné duchovní praxi do meditačního stavu, jehož průvodním jevem je potřeba tvořit. Třídím tedy nápady a slova a snažím se je sestavit tak, aby co nejvěrněji zrcadlily mé aktuální naladění, nastavení, rozpoložení, napojení. Nevím, přesně, jak to nazvat, ale je to krásný osvobozující a zároveň plně přítomný stav, který když se povede završit hotovou písní, tak mám velkou radost!!!

Tak ve 14ti letech jsem poprvé zatoužil psát si své písně. Ale moc jsem si nevěřil. To jsem ještě neznal žádné písničkáře a nejvíce jsem poslouchal skupinu ABBA. Později jsem si zamiloval písně Oldřicha Janoty, AG Fleku, C a K Vocalu, rock i folk, kapely jako Pink Floyd, Yes, Vladimíra Mišíka, Marsyas atd.  Až v 19ti jsem si koupil kytaru a postupně to s ní zkoušel a něco vznikalo a tak to jde dodnes.

Většina písní jsou takovými modlitbami, ve kterých se obráží od dětství usilovně hledaná touha po vnitřní harmonii, lásce, míru, pokoře, naději, přijetí a smíření se s obsahem svého vědomí a se svými nedokonalými představami a činy. Jsou plné touhy po opravdově žité barvité lidskosti.

Je v nich i bolest lásky a niterné proměny temnot ve Světlo. Lze v nich nalézt i obavy z vlastního strachu a nedostatečného rozpoznávání smyslu své cesty a pohnutek svého chování. Důležité je v nich duchovní srdce a prožívání se v něm jakožto lidská bytost s vědomým přesahem někam "vzhůru", ale lépe "do nitra". Je tam i dočasné ztrácení  tohoto prožitku v rozporech všedních dní a znovuusilování o něj.....

Pracuji jako terapeut. Kdysi dávno jsem se vyučil inženýrem.

Nejsem členem žádného náboženského společenství, i když s některými jsem v přátelském kontaktu.

Věřím a cítím, že v každém tom směru a způsobu vyznání je část Božství, část člověka, část Světla a například buddhismus s křesťanstvím nevnímám v opozici, ale ve spolupracujícím nastavení a vzájemném tvůrčím prostupování a obohacování se.

Vždyť po soucitu, lásce, svobodě, naději, pokoře, niterně prožívanému míru, pokoji a rovnováze.....touží každý člověk! Jsou to hodnoty primárně lidské a pokud má být náboženství nebo jakékoliv duchovní směrování opravdové, přínosné a neideologické, tak by mělo umět tyto hodnoty živě tvořit a citlivě je ukotvovat v lidských duších...

Snažím se meditovat na vědomí "Já jsem", na naši Podstatu, cvičím vnitřní pránájámu, mé nejoblíbenější modlitby jsou "Otčenáš", "Zdrávas Maria", "Korunka k božímu milosrdenství"  Faustyny Kowalské a modlitba k "Neposkvrněnému srdci Panny Marie".

Mé aktivní hledání lásky, sebe, klidu, naplnění, pochopení vnitřních konfliktů začalo cíleněji a aktivněji někdy v roce 1998, kdy jsem navštěvoval duchovně kreativní přednášky Roberta Nového a posléze i meditace s inženýrem Jiřím Vackem. V letech 1999 - 2008 jsem jezdil třikrát do roka vždy na týden na meditační semináře do Beskyd na Morávku.

Nyní ve větší míře praktikuji křesťanské modlitby, koncentraci na duchovní srdce a studuji hlavně knihy Rudolfa Steinera. Snažím se o živé pochopení  učení Ježíše Krista. Hluboké vhledy a náměty k rozjímání a meditaci, které lze o Kristu v knihách Rudolfa Steinera nalézt takřka všude, se snažím vnímat hlavně srdcem a v souladu s jejich působením na sobě dále pracovat.

Provozuji takzvanou "náboženskou turistiku". Minimálně dvakrát do roka trávím několik dní o samotě na svatém Hostýně nebo ve Křtinách. Tam se modlím, medituji, pročišťuji se, nacházím inspiraci pro své písně.

Po návštěvě svatého Hostýna jsem silně zatoužil asi před deseti lety po přečtení knihy "Epopej Mariánství" od pana Karla Funka. Jezdím meditovat i do baziliky Navštívení panny Marie do Hejnic. 

Tak před dvaceti lety byla mou nejoblíbenější knihou Exuperyho "Citadela". Píše se tam mimo jiné, že chrámy se staví pro to Ticho, které v nich lze prožívat. Poznal jsem, že v tomto Tichu nějaký čas usilovně spočívat v tiché modlitbě je velmi léčivé. Tiché a koncentrované spočívání v duchovním srdci v chrámu mám na stejné úrovni, jako pobyt a ztišení se v přírodě, v lese, u řeky nebo jezera.

Pochopil jsem, že nejprve se asi zde na Zemi musíme stát plně lidmi, kteří dovedou právě zde a ne jinde (třeba až v nebi)  tvořit a milovat ze svých jedinečných a božských niter ve všech aspektech duality. Nebránit se, neprchat, ale usilovat o přijetí nevyhnutelného. Ne slepě a ve strachu, ale kriticky, laskavě a rozumně.

 Je asi potřeba přijmout všechna omezení Ducha, která plynou z  pozemského putování našich duší. Bez tohoto přijetí se nám tvoří špatně. Nemůžeme se na to pak zkrátka soustředit. Jsme příliš zaujati bojem a vymýšlením taktických manévrů, léček a budováním obranných linií.....pomstami a léčbami zranění....přitom každý akt přijetí a smíření se s něčím temným v sobě je živým aktem lásky a pokory. Činem, který proměňuje temnotu ve Světlo. Doslova zázrakem!

Takový zázrak ale v nás za nás nikdo druhý nemůže vykonat! Ani Strana. Ani Církev. Ani Rodina! Organizace, společenství a instituce nám mohou poskytnout jakousi ochrannou síť, zázemí hmotné, ideové nebo citové.

Ale ke skutečné proměně vždy dochází z našeho rozhodnutí naším individuálním úsilím a v našich nitrech!

Ne jinde a ne jinak!

Je třeba stát se lidmi, kteří zde na Zemi plně zakotvili a se vší odpovědností o sebe a o Zemi pečují. Ne v duchu egoistického technokratického drancování. Ale v duchu buddhovsko - kristovského láskyplného tvůrčího individuálního lidství. Je třeba dobře poznat i to, co je obsahem tohoto lidství. Nestáváme se lidmi jaksi samovolně a nenuceně. Nebýt výchovy, ani bychom se lidsky neuměli najíst.

Budoucnost bych tedy viděl nikoli ve vyvanutí do Nirvány a v opětném rozplynutí se v nerozlišeném oceánu čirého vědomí, ale ve vykrystalizování duchů a duší do láskyplných tvůrčích individualit. Jako když z mraků, plných vody (nerozlišené vědomí) vypadávají jednotlivé kapky (individuální vědomí Já Jsem zpočátku nutně formované a zabarvené vědomím ega), aby oživily vyprahlou zemi. Dešťové kapky, jak víme, se nemohou vrátit do mraků ve své původní podobě, ale vracejí se proměněné putováním po Zemi jako pára, vypařující se z nějakých konkrétních krajin, předmětů, vodních ploch, bytostí..... Tak se ani duše, která se uvědomí jako oddělené JÁ, nemůže vrátit do nebe překonáním odporu gravitačních sil boží vůle. Ale může se samozřejmě o něco takového pokoušet. 

Tím, že se v projevu ve hmotě zde na Zemi staneme opravdovými Tvůrci sebe samých v Duchu zákonitostí Stvoření nebo chcete-li Vesmíru, tím získáme bohatší a opravdovější život. A opět budeme vidět dnes neviditelné a cítit vše, co dnes necítíme. Ale možná trochu jinak zabarvené a v jiném smyslu, než tomu bylo na počátku, kterýžto Počátek je v nás  stále přítomen. Projevuje se jako více, či méně jasná touha po návratu domů. Jako chuť překonávat překážky každodenního života. Jako radost, láska, pozitivní myšlení. Jako touha poznat svět, sebe, lidi blízké i vzdálené. Jako motor rakety, která se jednou odlepí od zemského povrchu a nebude se muset vrátit.

Počátek byl na počátku, ale současně se děje neustále. Je stále přítomný!

"Poznejte Pravdu, a ta vás osvobodí" - praví svatý Jan v jednom z evangelií. Nabádá k poznání pravdy. Pro každé poznání je nutné vyvinout nějaké úsilí. Tedy i o poznání Pravdy je nutné usilovat. Hlavním nástrojem jakéhokoliv poznávání je správně obrácená pozornost vědomí. Co si neuvědomujeme, nemůžeme poznávat. To platí o poznávání ve světě hmoty i ducha. Nemohu poznat rohlík, když si ho neuvědomím. Nemohu poznat ani Pravdu, když si ji neuvědomím.

Kam mám obrátit pozornost, abych poznal Pravdu? Možná do Nebe, možná do Žaludku, možná do Slunce, možná na Plejády, možná do věčné Knihy, možná do svého Srdce?

Petr K.