Otokar Březina
Otokar Březina ( 13.9. 1868 - 25.3. 1929)
Kdo to byl Otokar Březina?
„Moje matka“ – z první sbírky "Tajemné Dálky" – báseň, otištěná ve vesně ještě pod „Václavem Danšovským“ v roce 1893 napsal Březina už v roce 1992 – dva roky po matčině smrti. Podobné Erbenovi, který se Březinovi velmi líbil.
„Vzpomenu-li si na léta mládí, nedovedu se ubránit mrazivému chvění. Jak namáhavě propracovává se bytost sama k sobě! Nikdo nás nevede. Nejbližší bytost naší duši – matka – není vždy našeho duchového rodu, a žije svůj cizí život jako my – v samotách! A je-li našeho rodu, všechno se klade mezi ni a nás!
Vzpomínám na mučednici, která mi dala život! Jaké kultury ideové byla schopna? Kudy přece kudy šla, byla tma protínána oslepujícími blesky jasnozření! Byla zrozena k něčemu duchovnímu.
(Povídala mi jednou: „Chtěla jsem mít dítě“…měla ho….bude ono kdy mít síly, aby řeklo, co ona zamlčela?“)
Poté Danšovský mizí a na podzim 1892 se v časopise „Niva“ objevuje báseň „Chvála samoty“, podepsaná Otokarem Březinou. To jméno mu doslova ustanovil redaktor brněnské Nivy František Roháček. V dopise Františku Bauerovi (druhý Březinův kamarád spolužák) o tom Březina píše: „V letošní Nivě uveřejnil jsem tři z básní nynějšího mého směru. Roháček, jenž náhodou nedostal včas můj dopis, v němž jsem mu sděloval tobě známý můj pseudonym, uveřejnil má básně pod groteskním jménem Otokara Březiny!“ Roháček vzkazuje V.J. Danšovskému: „Zůstaňte již při tom jméně! Lístek Váš mi nedošel, proto jsem je musel stvořit sám! Hlavní je, že verše vaše vzbudily na několika místech živý zájem. Uveřejníme i další.“
Františku Bauerovi - spolužáku t telčské reálky, kde Březina studovat v letech 1883 - 1887 věnoval Březina ve sbírce „Tajemné dálky“ báseň „Přátelství duší“. „Kdo rozložil slitá dvě světla?“ – ptá se v ní. Ohromující obraz naprostého prostoupení se dvou bytostí – zářících bytostí – má sílu nečekaného daru. O to tragičtěji vyznívá obžaloba: kdo dvě slitá světla rozložil?
Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vyprahl zmar?
Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.
Ve vůni vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čas,
v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.
Z mých očí již se neřine příval tvých slzí v bratrském zdroji.
A jenom nad hroby minulých jar, na hřbitovech snů,
jak fantom milenky mrtvé tvá duše potkává moji.
K aktu „slití světel“ se Březina vrátil v básni „Vladaři snů“: „Vy, jimž zhořkl výpar krve, jenž sládne otřásanými vlnami vášní, nemocní touhou po objetí duší jemném, jak slití paprsků sbratřených barev! Hymnus jste zapěli čistému políbení!“
Oba rodiče zemřeli Otokaru Březinovi v jednom týdnu roku 1890. To mělo na jeho vnímání sebe, světa, na jeho další životní usilování i tvorbu velký vliv. Zmizel Březina sarkastický a kritizující, zůstal člověk, hledající sebe a Věčné Světlo ve svém srdci a v lidech!
Svému přítelo Františku Bauerovi o tom píše toto:
„V úterý masopustní došel mně dopis, kterým vybízeli mne přátelé naší rodiny, abych jel okamžitě domů, chci-li ještě pohovořiti se svou matkou. Jel jsem. Obraz, který se mi naskytl při vstoupení v otcovský dům – dvě rozestlaná lože, v nichž na jednom moje matka se smrtí takřka zápasila, a na druhém otec, stižen nemocí, která připouštěla obavy – nač líčit to způsobem, který jsme odsoudili do románů a novel – odjel jsem nazpět do Říše, rozloučiv se s rodiči. To bylo ve čtvrtek. V neděli pro mne přijel povoz z domova se zprávou, že moje matka zemřela. V pondělí měla matka pohřeb. V úterý jsme byli v jednom rozčilení. Ve středu zemřel otec a v pátek měl pohřeb. Jeden týden zbavil mne rodičů, domova, všeho…jsem teď sám, docela sám v širém světě – s duší otrávenou myšlenkami, se vzpomínkami, které chovají jen bol, sám mezi troskami nadějí bez cíle a bez ideálu, člověk, který žije, automat, který platí a je placen. Do Počátek už vícekrát nepojedu. Snad někdy navštívit hrob dvou starých lidí, kteří mne jediní v celém světě milovali“.
Způsob vnímání a prožívání sebe sama i světa kolem sebe tak, jak to ve svém díle i korespondenci a ve svědectvích přátel a současníků živě vyjadřoval Otokar Březina, mi rezonuje s antroposofickým vnímáním propojenosti světa, lidské duše a Ducha spolu s mnoharozměrností lidského a vesmírného života tak, jak to přináší Rudolf Steiner (27.2. 1861 - 30.3. 1925), k jehož záznamům přednášek a ke knihám jsem se dostal před lety po studiu buddhistických, hinduistických spisů a knih, jakožto i filosofických děl evropských filosofů ( Nietzsche, Schopenhauer, Šafařík, atd).
Otokar Březina napsal svých pět stěžejních básnických sbírek ("Tajemné dálky", "Svítání na západě", "Větry od pólů", "Stavitelé chrámů","Ruce")za svého působení v Nové Říši.
Tam pracoval jako učitel na základní škole od 30. listopadu 1888 do léta 1901.
Březina žil v Nové Říši jako chudý poustevník. V bouřích vnitřních konfliktů a rozporů rostl jako člověk i jako umělec. Básně psal ve stavech duchovního vytržení a extatického zanícení obvykle v době letních prázdnin v lesích okolo Nové Říše.
V přírodě a tvorbě nacházel vnitřní svobodu, naplnění a radost! Vlivy venkovní a niterné přetavoval v individuální Světelný proud. Ten vetkával do svých děl! Z nich stále prýští a září! Nespaluje, nestravuje, ale posiluje, obohacuje, inspiruje a podporuje přirozenou touhu člověka po poznání sebe sama a po opětovném propojení se lidského proměněného Srdce s Věčným Tajemstvím - Bohem Otcem, Nejvyšším, Věčným.....
Esej "O dvou světech": "V bolesti stýká se vina s jejím usmířením....minulost, těžké stíny viny, probíhající tisíciletími, rozptylují se znenáhla před užaslými dušemi jako stráveny milostí...dech Smrti, podobný očišťujícímu větru, vane kvetoucími sady srdcí, roznášeje vůni do obou světů".
Z dopisu Anně Pammrové 25.9. 1896: "Ale poněvadž je nemožno s naším tělem, nesoucím tíž minulosti, žíti v poměrech Krásy předbíhající celé věky veškerou naši dokonalost, stává se i Krása bolestí, jakousi netrpělivostí, jakoby písek našich cest rozžhaven byl příliš jejím Sluncem, že není možno státi v Něm dlouho bosýma nohama na jednom místě. Zde trpíme za viny minulých životů a snad, kdo ví, za viny minulých neznámých světů, lépe řečeno: trpímne bolestí vzrůstu, mystického mohutnění pro příští záře, pro duchovnější organizace nových možností života!"
V roce 1895 podepsal Březina Manifest české moderny. První Březinova básnická sbírka Tajemné dálky (1895) vyšla v Knihovně Moderní revue. Jsou to básně plné melancholie, dekadentního rozkladu a zmaru. Osamění a bolest, to jsou pocity, které v básních převažují. Básník se v nich loučí se svým dosavadním životem „Nad mládím mrtvolou jsem stanul v zadumání, jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou“ - aby se mohl věnovat umění, které jediné může dát životu smysl. Samota, bolest a smrt – to je svět tajemných dálek.
V roce 1896 vyšlo jednadvacet básní sbírky Svítání na západě. Jestli je v první knize více intimního, lidského, osobního. V této sbírce si více všímá obecných zákonitostí. „Napřed výkřik bolesti vlastní, pak výkřik z bolesti všech“, tak sám rozlišil obě sbírky. Ve významově náročných básních je západ slunce „svítáním“ onoho druhého světa, do kterého se vstupuje smrtí. Bolest přivádí člověka k poznání záhad vesmíru a života, smrt otvírá cestu k nové formě existence, je přechodem z jedné formy života do druhé. Ve sbírce se objevují první velké symbolické postavy, Vladaři snů. Pyšní umělci, kteří nedokáží prožívat pozemskou skutečnost a „zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky“ a Silní, kteří už nepohrdají pozemským životem, ale silou vůle chtějí spojit pozemské bytí s duchovním. Sbírku uvádí Ranní modlitba („Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval ...“) a uzavírá ji vyznání básníkova postoje ke světu a životu Víno silných.
V třetí Březinově sbírce Větry od pólů (1897) je všechno prostoupeno ideou dvou světů, světa hmotného, v němž je duše svým tělem donucena žít, a světa ducha a idejí, k němuž směřuje vše živé. Všeobjímající láska je tu klíčem k hlubšímu poznání zákonů života člověka i přírody. Vystupuje zde plno symbolických postav (Nejvyšší, Vládnoucí, Všudypřítomný, Silní, Čistí, Svatí), které jsou archetypy zduchovnělého lidstva budoucnosti. Do nich Březina uložil své sny o dokonalém člověku. Zduchovnění Březinova vztahu ke skutečnosti ovlivnilo i charakter jeho básní – velmi často mají ráz modliteb. Nejznámější básně sbírky jsou Modlitba za nepřátele, Královna nadějí, Láska. Kniha vzbudila zasloužený ohlas, s nadšením ji přivítal i F. X. Šalda. V dopise Anně Pammrové napsal básník roku 1898: „Smysl mé práce, jak se mi jeví dnes, leží v poznání krásy světa, den ode dne to cítím jasněji. Teprv proti staletím a kosmu rozežhavuje se mi tvář a slovo mé nabývá síly. Realizovat syntezi žhavého snu a rozumu, v tom vidím dnes účel umění.“
O nový vztah ke skutečnosti se pokusil Otokar Březina v nové sbírce básní Stavitelé chrámu (1899). Mezi nekonečným množstvím lidských vyděděnců žijí „stavitelé chrámu“ - básníci, umělci, myslitelé a duchovní vůdci lidstva, kteří budují dokonalejší chrám příštího světa. Stavitelé chrámu jsou považovány za vrchol Březinovy básnické tvorby, za jednu z nejvýznamnějších sbírek českého symbolismu.
Pátá a poslední Březinova sbírka Ruce (1901) vyšla v úpravě sochaře Františka Bílka. Obsahovala dvacet básní a dovršuje ideovou stavbu básníkova díla. Březina zde dochází k názoru, že přeměna světa nezávisí na duchovní práci geniálních jedinců, ale na činnosti všech lidí. Všichni lidé jsou totiž spojeni řetězcem neviditelných rukou, obepínajících celý svět. Ze sbírky vyzařuje víra v jednotu všeho tvorstva, ve věčné bratrství. „Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, v podvečer, a v dalekém šumění vod a v písni větrů a vířících sfér o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvů jejich, a věřil“, napsal Březina v básni Chvíle slávy a v básni Kolozpěv srdcí dodává „Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození, sladko je žíti!“
Sbírkou Ruce se uzavírá Březinovo básnické dílo. Jeho básnická cesta od osobních bolestí k tajemným dálkám smrti a vesmíru skončila pokorným návratem k pozemskému životu. Od mystického zahledění do tajemství vesmíru k hymnické oslavě života.
Jak napsal F. X. Šalda: „Ze sebeničitele vyrostl v sebevykupitele i vykupitel jiných. Z rozkošnického impresionisty a sebepitvajícího nihilisty vykuklil se tvůrce heroický, který ze své bídy a ze svého zoufalství dovedl dobýti léku všem ubohým, poraženým a pokořeným."
".....neboť k ničemu není třeba takové síly, jako snésti Lásku....." - Otokar Březina
Kdo stále je Otokar Březina?
Je člověkem, jehož básně a eseje otevírají lidská srdce.....propojují je a oživují duchem a silami, radostmi i bolestmi, které sám autor při jejich tvorbě prožíval, a které jsou v ní stále obsaženy...evokují v čtenáři nebo studentovi a nabádají k jejich vědomému rozvíjení a upevňování vzácné, ale nezbytné lidské hodnoty, jako je vzájemná úcta mezi lidmi, akceptace hlasů svědomí, duchovní bratrství, poctivost, smířlivost, touhu po míru a pokoji v duši i ve světě, touhu po tvůrčí lásce a svobodě, prožívané už tady na Zemi, objevování a vědomé prožívání sebe sama - své neegoistické individuality jako živoucího principu, který transformuje tmu ve světlo prostým přijetím a pokorným odevzdáním toho, co je už v životě každého jediného člověka nefunkční ( včetně boje o moc ), co by bylo dobré už nedržet a netáhnout se sebou dál jako nepotřebnou zátěž ( vinu, smutek, zášť, domněnky...), která vyčerpává a nedovoluje přijímat nové podněty k tvorbě, lásce, svobodě, protože niterný prostor duše je nekriticky zahlcem tím starým a ze zvyku a ze strachu drženým...
Otokar Březina je vzorem člověka, kterému se ve velké míře podařilo transformovat mezi mantinely bolesti a mystického extatického blaženého vytržení své egoistické sklony a touhy v tvůrčí svobodné Světlo! Jeho život byl duchovní cestou. Milníky na této cestě jsou právě části jeho díla básnického, esejistického, jakož i postřehy a zážitky zazanamenané lidmi, kteří ho znali, setkávali se s ním a vnímali jeho lidský rozměr i to, co jej přesahovalo vzhůru i do nitra!
Tvůrce, člověk nadaný Věčností Otokar Březina, kráčel po své jedinečné pozemsky klikaté duchovní cestě! Nacházel na té cestě milníky, kterými vrůstal do opravdové a živé pozemské přítomnosti a zároveň do Věčnosti, vanoucí jako Duch Svatý bez přestání naším posvátným světelně-temným časoprostorem. Vanoucí bez přestání touto planetární líhní naší budoucí individuální tvůrčí láskyplné svobody a samostatnosti.
Jedním z těch milníků byla pokora, dalším odpuštění spolu s přijetím temných stránek sebe sama.
Každá jeho báseň, každý jeho esej je svědectvím o této často bolestně prožívané cestě. Vědomá transformace energií vědomí ega je zpravidla doprovázená niternou bolestí a utrpením! Znameními vítězných bitev v tomto transformačním niterném zápase je často vysoká intenzita a hojnost niterné bolesti.
I proto František Bílek zvolil jako náhrobek hrobu Otokara Březiny sousoší s názvem: "Tvůrce a jeho sestra Bolest". František Jech - blízký přítel Otokara Březiny - nazval toto místo "Místem harmonie a smíření" podle jedné z Březinových básní.
V každé básni, v každém eseji, v úvahách a názorech, vyjadřovaných v korespondenci Otokara Březiny, je živý koridor mezi Nebem a Zemí! Koridor, kterým se může čtenář ladit buď ke Slunci ve své duši nebo ke Slunci za okny domu své duše. Může se ladit na barevné a objímající vědomí matky Země. Může to vše propojovat a svobodně vnášet do tohoto nepřetržitého kolotání dle zákonů Stvořitelových svůj vlastní jedinečný tvůrčí vklad bez toho, že by tím onomu "kolotání" nebo dílu Otokara Březiny nějak uškodil, nějak je zatížil nebo mu něco odebral!
Putující člověk na své jedinečné duchovní cestě se tak může setkávat s přítelem - poutníkem, který také kráčel svými hvozdy, lukami a proplouval svými peřejemi! Také hledal, trápil se a radoval se z nových objevů a třpytů ranních paprsků na hladinách své duše....také někdy ztrácel smysl a směr cesty, zastavoval se, aby se nadechl a osvěžil vodou z tůně své samoty nebo z jasného švitoření potoků a potůčků svých bratrů a sester - stejně tušících a toužících po Světle, Lásce a Svobodě bez nutnosti obětí a bojů o iluzorní državy.
Putující člověk - čtenář - může nacházet v díle Otokara Březiny jednak útěchu ve své samotě a bolesti, jednak širokou a dobře prošlapanou cestu, která je otevřená každému, kdo v ni uvěří!
Ukázky zhudebněných básní:
Tisíce srdcí pělo v srdci tvém.mp3 (6593497)
Modlitba za nepřátele I.mp3 (7372870)
Modlitba za nepřátele II.mp3 (10570843)
Modlitba za nepřátele III.mp3 (9174310)
