Výběr z básní

 

UKRÝT SRDCE DO PROSTORU

 

Ukrýt srdce do prostoru.

Mezi Smrt a bílá křídla.

 

Každou další rudou krůpěj

prvně vtělené krve

nechat volně tiše padat

do tmy nevědomých cest.

 

Do systémů ostrých hran

 a nasvícených jmen.

S malou vírou v božskost proměn

 a svatost mořských pěn.

 

Osobitost - je tu cílem!

 

V dualitě protikladů

se na nitkách vodních par

utvořiti správně Stromem.

 

A následně si připravovat 

vlastní vzkříšení.

Světlem touhy - jasným Bleskem

celistvého vědomí.

 

Toho, který nenarozen

vrací Lásce plodnost.

 

Ukrýt Srdce do prostoru.

Mezi Smrt a bílá křídla.

Ukrýt ho tam s přesvědčením,

že někomu přijde vhod.

 

Podzim 2011

 

VŮNĚ TICHA

 

Chvění Touhy - prsty stínů.

Podvečerní zahrada.

Čepel větru - hloubka duhy.

Slza, která zapadá.

 

Tlukot moří v srdcích sopek.

Rozprostřít se v Samotě.

Vůně Ticha v domě Duše.

Běžet snem nepohnutě.

 

Nakročit úsměvem

do nových hledání.

Vstupovat kořenem.

Odcházet korunou.

 

Nesvěřit se ani Bohům

se sametem hlubších tónů

 a ze sněhu stavět mosty.

 

Šeď zamířit do oblak.

A do louží se oblékat.

Snídat cukr se solí

a  zapomínat usínat.

 

Vůně Ticha v domě Duše.

Návrat Krále do své říše.

 

 

Vůně Ticha, 2008

 

 

 

KONEJŠENÍ LABUTÍ

 

Konejšení labutí.

Po mnoho dní a nocí.

S pláčem tiché prolnutí

 a s tím, co není v moci -

 

- nás nezhojených jizev cest

a nepočatých očí.

Nás - neprůjezdných velkoměst

 a stojatých vod řečí.

 

Konejšení labutí

po mnoho let a věků.

Svátostí vlastních obětí

v zrcadlení útěků.

 

Konejšení labutí, 2002

 

 

 

 

 

TEN, KDO PLÁČE PRO SVÉ JMÉNO

 

Ten, kdo pláče pro své Jméno,

ten už tuší, kde jej hledat.

Ohlíží se přes rameno.

Vidí lidi kolem plakat.

 

Ten, kdo pláče pro své Jméno,

bývá v lese mezi stromy.

Kosou Ticha časně ráno 

sklízí rozespalé rýmy.

 

Ten, kdo pláče pro své Jméno,

chudý je a nahý Touhou.

Hledá své ztracené věno,

přiznané mu boží smlouvou.

 

Ten, kdo pláče pro své Jméno,

tomu vzlykot v hrudi kvete.

Když ohlédne se přes rameno,

v očích slzy nenajdete.

 

Poezie, 2000

 

 

 

ONEMOCNI

 

Onemocni do tvaru snu.

Jen tak propadneš sítem vteřin.

Ve tvaru snu o Věčnosti

zachumlej se hloub do peřin.

 

V té podobě mluv jen málo

s příbuznými, s doktory.

Ústy Slunce mlč své jaro.

Máš tvar temné komory.

 

Až se na rtech zazelená

první slůvko odpuštění.

Láska bude bezejmenná.

Písmo připravené k čtení.

 

Potom pozvi dál své děti,

co zemřely z nachlazení.

požehnej jim přes staletí

polibkem a pohlazením.

 

Poezie, 2000

 

 

 

PŘÍTOKY KVETOUCÍCH LUK

 

Přítoky kvetoucích luk

se vlévá do těl tlukot srdcí.

Snad odevšad, snad odnikud

se zvuky úderů vytrácí.

 

A zůstává jen vůně,

vyplavená z květů.

Slovem, které stůně

vychládáním světů.

 

Zůstává rytmus úžasu

nad proměnami těl.

A tisíce jmen pro Krásu

A víření světel.

 

Je tělo zralé k smíření se

se svým osudem.

Je sladké, jako jablko,

co ztichne s podzimem.

 

Přítoky kvetoucích luk

se vlévá do těl tlukot srdcí.

Už není slyšet žádný zvuk.

Jen rytmus vůně pluje v mracích.

 

Konejšení labutí, 2002

 

 

LEŽÍ

 

Leží v horních patrech křehkých zimních mořských vln.

Bez signální soustavy a okřídlených věží.

 

Přes práh do tmy pramení

stejně prostě tak, jak dříve

deště nových pojmosloví

zval ke stolu Samoty.

 

Opírá se o vítr a z ohně váže kytice.

Dálku měří košatostí pouličních lamp.

Odpovídá popisu

k modlitbě sepjatých rukou.

 

Vzývá hebké ženské oči,

které kdysi spatřil vstávat

z nedvojných barev podzimního lesa.

 

Vrací se ve vlnách.

Stejně, jako slzy odpuštění těch,

které neuměl milovat.

Podzim 2011 - Bezděz

 

PROBUĎ

 

Probuď žízeň vodních toků

a napřimuj se v proudu krve,

který v zemi koření.

 

Dotkni se zátočin – roků –

perel, skrytých v kamení.

 

Svůj poklad ukryj v lastuře

a zapomeň se ptát.

Ukotvi touhu v pokoře

a duši svou nech zrát.

 

Pokloň se své odvaze

přinášet Světlo na Zemi.

Rozviň vše, co v povaze

máš provoněno růžemi.

 

Opírej se o Mne.

To já jsem náš čistý stůl.

Jsem Ticho v našem domě.

Náš zlatonosný důl.

 

Probuď žízeň vodních toků.

Napřimuj se v proudu krve.

Učiň vše pro volnost mraků.

Ať Smrt ke břehu nedoplave.

 

Podzim 2011 - Brno

 

 

KVETL BYCH – mluví anděl

 

Kvetl bych, však hledám studnu,

ze které bych vůni pil.

 

Když odletím, tak rázem zchudnu

o tíži pozemských chvil.

 

Tak křídla nosím svěšená.

A bez řádu radost prším.

 

Už mokvají má ramena.

Já k lidským nohám padnout toužím.

 

Podzim 2011 - Brno

 

 

V ZÁPATÍ

 

V zápatí zlatých vodopádů.

V chladu pozemské noci.

Zůstat chudý nahý v dešti.

Už se nepřemoci.

 

Horským loukám zpívat písně

o Světle, ukrytém v zemi.

Nechat smísit sníh s popelem

a ve stopách psích spřežení

se tiše vracet domů…

….stromům  –

darovat své kořeny.

 

Pravdu nechat vrůst

do dlaní, očí, úst.

Držet přísný půst

od svéhlavých reflektorů,

od vyhlazených slz mramorů.

 

Sametovost Božských očí

osít lidskými obrazy

o rozdvojeném Slově.

Donést jaro sněžné sově.

Nakrojit chléb Ticha.

 

V zápatí zlatých vodopádů.

V chladu pozemské Noci

Být.

 

Leden 2012 - Liberec

 

 

JE TO HLÍNOU

 

Je to Hlínou, která tančí v kostech.

Je to Řekou, která pláče v dlaních.

Je to Nebem, které ztrácí hvězdy.

Je to Dřevem, které Vítr obdaroval.

 

Je to Pouští, pohozenou v popelnicích mysli.

Je to Klíčem, rodícím se v Kalichu slz Země.

Je to Tichem, uhněteným z řevu Samoty.

Je to Cestou, ponořenou do fontány v parku.

 

Je to Stolem, prostíraným k uctívání modlitby.

Je to Křížem, vytaženým z hořícího domu.

Je to Mlékem, vyplaveným z dotyku zvonů s růžemi.

Je to Srdcem, pohrouženým v zimní krajině.

 

Je to Nocí, omotanou kolem bílých rukou.

 

Je to Hlínou, která stráží otisky našich šlépějí.

 

Leden 2012 - Liberec

 

KRÁSA

 

Krása je skrze sen letící Ticho.

Krása je souzvukem mělčin

prostoupených jedinou vlnou.

Krása je kaskádou hořících mraků,

když obzor je proměněn dotykem času.

 

Znít souzvukem Hlasů.

Tak nově a dalece!

 

Poznat v nich své ruce.

Jak části stupnice.

Jako svit Měsíce

v okně své Duše.

 

Krása je Trvání

v plynulém pohybu

od srdce k srdci.

Hostýn, květen 2012

 

SKRZE STŘÍPKY ROSY

 

Skrze

střípky rosy

Měsíc vstává.

Malíř s tmou se nepotkává.

Kříže jsou zas rozebrány.

Před usnutím zavřít brány.

 

Oprášit svou starou vinu.

Vylít Měsíc na hladinu.

Rozpomenout se na Věčnost

při třídění vlastních chyb.

 

Nabídnout Noci společnost

všech svých vylovených ryb.

A v očích nechat kotvit déšť....

 

Skrze

střípky rosy

Měsíc vstává.

Tvoje oči ochutnává.

Tvoje křehké luční prsty

touží navždy proměnit

v pramenitou Lásku.

Červen 2012 - benzínová stanice Pap oil Chrastava

 

SOVÍ STÍNY NA RUKÁCH

 

Soví stíny na rukách.

A v košíku rty

nepřivyklé proutěným polibkům.

 

Posloupnost barev

a průniky pavučin

hýbají lesem

a větve se sbíhají

tam, kam se ohlíží stěny,

když průvan rozráží dveře.

 

Ve sklopených očích

si omýt bílá křídla!

Nosit Slunci Světlo,

když hrozen nocí

tisknut ke rtům

mění pláč na čisté slzy Milosti,

kterými mne zahalíš, ó Pane!

Poezie, 2000

 

CESTAMI - KNIHAMI

 

Cestami - knihami

procházet bezedný.

Do slz a do hodin odložit výkřiky -

zrození, zániky.

 

Strážnými plameny

roztavit kameny

myslí se valící -

- do lodí kotvících

u břehů svítání

nakládat tmu,

která vykvetla v předsíních

stříbrných domů.

 

O spánek stromů si

opřít svou naději.

Otevřít zloději ukryté šlépěje.

A potom dlouho stát -

- obracet listy.

 

Cestami - knihami.

Živý jen místy.

Leden 2013 - Liberec

 

JAK RůŽE, KTERÁ ZHASÍNÁ

 

Jak růže, která zhasíná

v opuštěném Slunci,

tak hoří kapky deště skryté

v dopoledním spěchu.

 

Jak hlasy vůní napnutých přes cestu

v podobách obrazů

pouštního větru,

tak vzpíná se v sonetu

průzračné vědomí

křehkého oblaku

motýla v hoře.

 

Tančící lilie nabírá hostie

do vůní úsvitu.

V zářivém soucitu

s mincemi v trávě,

s krystalky mlčení

sepjatých dlaní.

 

Prostupující se dráhy mraků

se stále více přibližují

k paprsčitým lidským tvářím,

které směřují svá Světla dolů

po proudu Krajiny.

Leden 2013 - Liberec

 

PAK STĚNY TICHA ZPRůZRAČNĚLY

 

Pak stěny ticha zprůzračněly

tvým rozhodnutím zůstat.

A nachový pád Slunce

ustlal Noci ve svých příslibech.

 

Kousek proti proudu vůní

byly kdesi k tušení

neviditelné dveře.

 

Medovitost rozhodnutí

ti přicházela v ústrety.

Nápěv dávných zablesknutí

tě lákal vstoupit do věty.

 

Pak lampou deště postříbřen

jsi zkoušel zkoumat osmistěn.

A tóny zlatých lučních kapek

jsi kočkám přihrával do tlapek....

 

Mohl jsi se tehdy nebát?

A udělat ten pohyb jinak?

Jinak se pak zrcadlit.

Jinak k sobě hovořit.

Nenechat čas zvápenatět

do vadnoucích lidských těl.

 

Teď - stěny ticha zprůzračněly.

A obrázky se rozletěly, jako tažní ptáci.

Očekáváš setkávání

s motýlími rytmy dlaní

květinových modliteb

Květen 2013 - zámecká zahrada zámku Holešov

 

 

JSEM RÁMEM OBRAZU

 

Jsem rámem obrazu, lemem své radosti.

Zdobeným sevřením barvité plnosti.

Mám v kruzích ustláno od věků do věků.

Do činů vepsáno pořadí doteků.

 

Jsem zprávou pro sebe o stavu naděje

Jsem kusou kulisou dávné epopeje.

Nevím, co zrodil jsem ve stopách nádechů.

V kolébkách tvořil jsem svá těla z výkřiků.

 

Vždyť s každým ránem smích zvedá prach.

ten stoupá vzhůru, jaklo můj strach.

Vždyť s každou ztrátou žít začínáš.

Zraněný příběh pokorou omýváš.

 

Tesal jsem do duhy odpustky pro mraky.

Hloubil jsem do lásek studny na zázraky.

Zasil jsem pod srdcem sloku, jež zazněla.

Hostil jsem s Měsícem doufání v anděla.

 

Stavím si pódium, jak míchám kartami.

Abych se předvedl s rýmy a s harfami.

Nechci se zaklínit do druhých příchodů.

Jsem rámem obrazu, déšť slunce západů.

 

Hlas Cesty úsvitem půlnoc si tvaruje.

V tlukotu městských bran stín křídel rotuje.

Zář zemské paměti zachytíš v pokleku.

V čekání na zvony, na lávku přes řeku.

 

V tělesné samotě máváš teď pažemi.

Jsi domem modlitby, chrámovím s věžemi.

Květen 2013, Křtiny - "Radostná cesta"

 

ZASTAVIT HVĚZDU

 

Zastavit hvězdu -

na okamžik vrznutí -

rezavých pantů u Ticha.

 

Svá přání darovat dešti za obzorem,

který se teprve vynoří.....

 

Poslat své ruce  po proudu Radosti.

Doteky napájet souhvězdí Čekání

na zlatou rybku Odevzdání.

 

Náhrdelník ze slz ztuhlých obavami ze Slunce

připnout na krk pramenité nezčeřené Pokoře!

 

//Teď žádná Láska neumře!"// - 3x

 

Teď vyslovit se dá ta Hříva!

Teď vyzpívat se dá to Křídlo!

Teď vypustit se dá to hejno

z bolestí utkaných Kroků!

 

Teď - dá se opřít o stěnu a 

nebourat ji tak, jako kdysi.

 

Nedeprivovat kompromisy!

 

Nenechávat jen tak viset 

zralé nebe na kopcích.

Neutonout v polibcích.

 

Nechat zas dopadnout hvězdu,

ale už ji nehledat!

Březen 2014 - Dejvice

 

UČINIT VÍTR KLANÍCÍM SE MOŘEM

 

Učinit vítr klanícím se mořem.

Propojit kruhy slov souvětím loučí.

Napřímit točitá schodiště ohňů

prázdnotou křiku - slaňováním do tmy.

 

Přečíslit kořeny odrazy v zrcadlech.

Opít se souzvukem sněhových hvězd.

Propustit talíře vězněné na stolech.

Přijít si v těle pro stesk a bolest.

 

Vylít žár příběhů do očí skal.

Z polí duhy sklidit vzpomínky na slzy.

Spočinout v obětí, co déšť ustlal.

K majáku půlnoci nedoplout tak brzy.

 

Učinit vítr klanícím se mořem.

Vyslovit jméno té nejhlubší tůně.

Proplout peřeje se slepým vorařem.

Pohyb vln vložit do zavřených úst.

Červen 2014 - rekreační areál Kristýna