Výběr z básní
UKRÝT SRDCE DO PROSTORU
Ukrýt srdce do prostoru.
Mezi Smrt a bílá křídla.
Každou další rudou krůpěj
prvně vtělené krve
nechat volně tiše padat
do tmy nevědomých cest.
Do systémů ostrých hran
a nasvícených jmen.
S malou vírou v božskost proměn
a svatost mořských pěn.
Osobitost - je tu cílem!
V dualitě protikladů
se na nitkách vodních par
utvořiti správně Stromem.
A následně si připravovat
vlastní vzkříšení.
Světlem touhy - jasným Bleskem
celistvého vědomí.
Toho, který nenarozen
vrací Lásce plodnost.
Ukrýt Srdce do prostoru.
Mezi Smrt a bílá křídla.
Ukrýt ho tam s přesvědčením,
že někomu přijde vhod.
VŮNĚ TICHA
Chvění Touhy - prsty stínů.
Podvečerní zahrada.
Čepel větru - hloubka duhy.
Slza, která zapadá.
Tlukot moří v srdcích sopek.
Rozprostřít se v Samotě.
Vůně Ticha v domě Duše.
Běžet snem nepohnutě.
Nakročit úsměvem
do nových hledání.
Vstupovat kořenem.
Odcházet korunou.
Nesvěřit se ani Bohům
se sametem hlubších tónů
a ze sněhu stavět mosty.
Šeď zamířit do oblak.
A do louží se oblékat.
Snídat cukr se solí
a zapomínat usínat.
Vůně Ticha v domě Duše.
Návrat Krále do své říše.
KONEJŠENÍ LABUTÍ
Konejšení labutí.
Po mnoho dní a nocí.
S pláčem tiché prolnutí
a s tím, co není v moci -
- nás nezhojených jizev cest
a nepočatých očí.
Nás - neprůjezdných velkoměst
a stojatých vod řečí.
Konejšení labutí
po mnoho let a věků.
Svátostí vlastních obětí
v zrcadlení útěků.
TEN, KDO PLÁČE PRO SVÉ JMÉNO
Ten, kdo pláče pro své Jméno,
ten už tuší, kde jej hledat.
Ohlíží se přes rameno.
Vidí lidi kolem plakat.
Ten, kdo pláče pro své Jméno,
bývá v lese mezi stromy.
Kosou Ticha časně ráno
sklízí rozespalé rýmy.
Ten, kdo pláče pro své Jméno,
chudý je a nahý Touhou.
Hledá své ztracené věno,
přiznané mu boží smlouvou.
Ten, kdo pláče pro své Jméno,
tomu vzlykot v hrudi kvete.
Když ohlédne se přes rameno,
v očích slzy nenajdete.
ONEMOCNI
Onemocni do tvaru snu.
Jen tak propadneš sítem vteřin.
Ve tvaru snu o Věčnosti
zachumlej se hloub do peřin.
V té podobě mluv jen málo
s příbuznými, s doktory.
Ústy Slunce mlč své jaro.
Máš tvar temné komory.
Až se na rtech zazelená
první slůvko odpuštění.
Láska bude bezejmenná.
Písmo připravené k čtení.
Potom pozvi dál své děti,
co zemřely z nachlazení.
požehnej jim přes staletí
polibkem a pohlazením.
NENÍ ŽÁDNÝCH CHVIL
Není žádných chvil,
jen spočívání v plynutí.
Putování v kameni,
pohyb ruky v rameni,
co včera i dnes přináší
zář hvězd skrze zatmění.
Na vrcholu, na temeni
z hloubi vyvřelá znamení
se v hlaech stále spojují
a splývají, prolínají
iluzi zrodu a konce -
rozteč věsmírné náruče,
jejíž tlukot sváteční
nás provede mezi břehy
z jizev, záplav výročí -
krajinou ledové něhy...
A není chvil - jen plynutí..
Zubů pevné zatnutí!
Klenutí se v hroucení.
Mantry jarních zrození
v zimních vráskách mlčení.
Bolest je matkou důvěry!
Její půlnočníí vývěry
zpět k jitrům duše vracejí
uvadáním k nadějím.
Ty chvíle podobny jsou plodům
štědrých stromů Samoty!
ROZPTÝLIT SE PO KRAJINĚ
Rozptýlit se po krajině.
Jak Čas hnízdit v korunách.
Rozprostřít své srdce klidně
v lučních travách, houštinách.
S osením zrát k slávě sklizně.
Prožít v konci začátek.
K Zemi klesat konejšivě,
jak stín jilmu ve svátek...
...na shluk lidí v letním vedru
nedělního poledne.
Na pás Země, která hostí
lidské duše souhvězdné.
Spojit květy s hvězdami,
senoseč se zimním ránem,
zaznít všemi barvami,
být naráz sluhou i pánem.
Co ze země právě zvešlo
se v člověku pojí s nebem.
Co Zemi se lidmi vrací,
je pro nebe vláhou, chlebem.
Rozptýlit se po krajině.
Sdílet její odevzdanost.
Vzít svůj díl z bohaté sklizně.
Vystavět z ní k Věčnosti most.
SNAD NARODIL SES JAKO BŘEH
Snad narodil ses jako břeh...
....tvůj život připomíná steh
klikatící se mezi Světly....
Číše hladin tě upletly.
Uhranul tě první nádech.
Tak rozběhl ses s Touhou v zádech....
Mluvil Vítr, mluvil Plamen,
vodami snů byls zaplaven.
Jsi jeden Břeh jedné Řeky.
Spící žrec snící své Věky.
Jsi mízou všeho, co se ztratí,
když barvy duhy bez opratí
se potulují Nocí...
....jen Ozvěna se vrací...
Jsi zabřezlou monstrancí!
Vlnou čtoiucí v říši sněhu.
Stopou od břehů ke břehům
rozhoupaných srdcí zvonů!
Jsi posledním z akciomů
slunečního deště...
Snad narodil ses jako břeh
pro závrať Tance ve Slovech!
DOTKNOUT SE DNA SUCHOU NOHOU
Dotknout se dna suchou nohou.
Vůle stát se věrným sluhou.
Nechávat si místo v dlaních
k bílé jízdě Tmou na saních.
Najít vstupní dveře k Tvářím
zapouzdřeným v ořechu....
Sklidit včas svou skrytou záři.
Rozvést ji všem pod střechu.
Nabít barvy bílou stěnou
vysídlených bolestí....
Zvát salvy na usmířenou
k branám vlastních pevností....
Dotknout se dna suchou nohou
Nechat se vést ranní mlhou.
Studánkami studů pouštět
papírové plachetnice....
Do vzdutých vln osudů zvát
leknínové tanečnice...
KDYSI KŘÍŽ BYL ČISTOU VODOU
Kdysi kříž byl čistou vodou, bezbřehou jak loučení.
Kdysi Stín byl ornou půdou připravenou k mlčení.
Kdysi Paměť byla kruhem vědomého doteku.
Kdysi Radost byla břehem prvotního úleku.
Kdysi tělo bylo tónem v symfonii tvoření.
Kdysi stěna byla Jménem Větru znovuzrození.
Kdysi Láska byla Slovem nevtěleným v bolesti.
Kdysi déšť byl živým zpěvem prasluneční bytosti.
Kdysi člověk hnízdil v lukách tvořících sil planety.
Kdysi založil první práh, pošlapal první květy...
Kdysi Kříž byl čistou vodou bezbřehou jak mlčení.
Stín - bojem vzlétl za Svobodou. Smrtí vzplálo mlčení...
VEČER JE ÚRODOU SETKÁVÁNÍ
Večer je úrodou setkávání
živlových přílivů Světla
s rozpačitým časným postáváním
ostrovů lidského tepla.
Večer je vinicí vyústění
šťavnatých pěšin čirých monologů
do orosených hroznů mlčení
bez kontrolních hlášení geologů.
Večer je souzvukem holých větví
s otisky křídel v naklíčeném blankytu,
kde každý tón rozdělen snem vedví
zraje Tmou v symfonii ryzího citu.
Večer je pečetí sluneční modlitby,
šlépějemi přetékajícím kalichem.
Večer je věncem stuh svrženým za hradby,
ozvěnami hladin svedeným ženichem.
Večer je úrodou setkávání
klarinetů hlasů s listovím pohybů.
Večer je průvodcem v darování
živých a barevných poledních příslibů.
ÚSMĚVY ZAPADAJÍCÍCH SLUNCÍ
Úsměvy zpadajících sluncí
nebyly dosud sklizeny
nočním praskotem měsíčních ker...
Zasněžené břehy řeky lidských hlasů
čekaly opět za rozbřesku na první šlépěje povzdechů
zpod šeřivých příkrovů okenních skel...
Dosud nevtělená hudební témata
zkoušela tančit s ještě otupělými houslovými klíči
v řádcích notových osnov prvních tápajících kroků...
Ohně myslí se pomalu sbíraly z popelů vzpomínek
na včerejší tepelné anomálie
z požárů několika neobydlených domů...
Z kolika nápěvů uvit je Život?
Kolik škál vibrací vybrousí Stín?
Láska je počata z kolika Samot?
Z kolika omylů pravdivý Rým?
Zůstalo ti hřmění nastavených dlaní
a vzdálené blesky trhlin v obzoru...
Zůstaly ti stopy prehistorických saní
vkolejené chumelením do nebeských bání.
Zůstalo ti zdání o neumírání,
vloha k cestování,
dusot k dotesání...
Zůstalo ti tání,
talent k odvirování vestavěných návratů,
hladin otvírání
vrženými kameny domněnek a pocitů...
SVŮJ DŮM ODKÁŽU MOTÝLŮM
Svůj dům odkážu motýlům
a šepotu vloček sněhu.
Nedoladěných klavírům,
ať zachytí se opět břehu.
Svůj dům odemknu pro Věčnost,
pro Tejemství Jediného!
Pro žitou lidskou skutečnost
s hrou semene plevelného.
Svůj dům odevzdám poklizený.
Napřímený něhou Lásky.
Prostý snah po zkamenění.
Těhotný snem pro modrásky.
Svůj dům odkážu Proměněným.
Bdělým a pokorným duším.
Klenutým a okřídleným,
co k slyšení mají uší...
Svůj práh překročím naposledy,
až rozdám svoje písně vodě.
Vodu až pokryjí ledy,
Čas zvedne k Nebi zralé lodě...
Snad vrátím se zas vločkou nesen.
Snad v motýlím snu květem budu.
Snad narodím se jako plamen,
bych mírnil mrazy v tvém osudu!
.jpg)
ODSTÍNY MÍRU
Odstíny míru ti skotačí pod čelem!
I v hrudním koši se spojují s andělem.
Odstíny míru jak oblaka bez tváří
zvou tě teď k sobě jak poutníka k oltáři.
Odstíny míru jak pupeny radosti
na větvích duší tě hodlají pohostit.
Odstíny míru se v tichu tvém šikují
k prostému bytí bez nutkání k rozbrojím.
Odstíny míru posvěcené bolestí.
Hostie na dlani tušených lidskostí.
Kořeny Tváří se v korunách modliteb
propojují z Kmeny tvých bodoucích činů.
Mládí a stáří se utvoří do jizev,
kterými vyhojíš lítost a svou vinu.
Moudrost je zraněná paleta malíře
nehybně černobílou slzou spěchání.
Milost je mečem královského rytíře
ztraceným v ruinách rychlého dýchání.
Odstíny míru tě učí být dostupným
pro nová poselství hvězdného padání.
STMÍVAVOST
Stmívavostí dům tě hostí.
Večer z klestí v chůzi chrastí.
Zástupci pozemských kovů
jdou vstříc kvetoucímu Slovu...
Křížení půlnočních krovů
prozradí snům tvou polohu.
Měl bys dopít koktejl denní,
svěřit barvy zatmívání....
Měl bys rozlévat zbylý čas
do sklenic a ztišit svůj hlas.
Věci jako těla tónů
nechat čnět v svém unisonu...
Hvězdy hvězdami se šatí.
Tvá modlitba tmu pozlatí.
Zralé studně čerstvých svící
zrcadlí křest svatých nocí...
Transformací padlých dlaní
znásobils tok zrcadlení
sebe v zapouzdřených činech,
přichystaných ke vzkříšení....
VTĚLOVÁNÍ ODPUŠTĚNÍ
Vtělování odpuštění
do podvečerních stínobraní,
kdy v mezilučních rozpravách
se modřín zmínil o travách,
které tu rostly před léty.
Pak vadnoucí - bez piety
přijaly prostě úděl tlení
bez naděje na rozkřídlení....
Mluvil chvíli, voněl nocí
do vírů a klakulací
tvých emočních delegací...
Vtělování odpuštění
do podvečerních stínobraní
sleduješ jak divák v kině.
Pak s Větrem vejdeš do jeskyně.
Tam rozčesáváš vlasy Vině,
než konečně ji obejmeš
a nedoufáš, neslibuješ,
jen včerejší dým tvaruješ
do kořínků sakury...
....na dlani sémě Pokory
pro které budeš hledat zemi,
až mezi stromy a travami
zbudete s modřínem sami...
